Kolik zbývá do setkání?

Akce již proběhla.

V Riu jako doma

7. 7. 2013 10:44

V minuléme článku, První střípky z Ria, jsme se dozvěděli první dojmy z cest P.Jendy Balíka a Lucky Tutrové. To, jak bojovali s místním operátorem a byrokracií, nepřevážilo vřelost místních obyvatel, a tak se naši cestovatelé dostali i ke chvilkám odpočinku a plánování pobytu našich poutníků. Dnes nás čeká v článku na pokračování více strastí této dvojice. Cestování autem je procházkou růžovým sadem, když nenarazíte na brazilskou dálnici ...


Sice jsem nadepsal zprávičku v Riu jako doma, ale spíše bych měl psát v Riu jako v bezbřehém oceánu lidí a hlavně aut. Ve středu ráno jsme chtěli vyjet zavčas. Ale nepodařilo se. Koupit místní sim-karty se ukázalo složité a tak byrokratické, že v obchodě strávila Rosamar skoro dvě hodiny. A pak, zase bylo mnoho telefonátů z farnosti Barra do Pirai. Je vidět, že se o nás chtějí dobře postarat. Ale, jak jim mám dát přesný seznam, když každý den nějaký z našich poutníků pošle Aničce zprávu, že má ještě takový a takový plán, to nevím. Tak místním organizátorům dáváme s německou přesností psané seznamy a říkáme, že mají platnost italské mentality. Jen doufám, že ta místní brazilská se podobá spíše té jihoevropské, italského vydání: vše se nakonec nějak udělá a všechno dobře dopadne. Chce to jen klid.

Patálie s batohem

Batoh Lucky zase nic. Ještě než jsme odjeli, zazvonil telefon a nějaký muž oznamoval, že ho už vezou. Tak jsme zajásali, že večer, až se vrátíme, bude mít Lucka své věci a nebude muset v teplém Riu chodit v pohorkách. Jak se ukázalo, byla to jen planá naděje. Batoh večer doma nebyl a auto, které ho vezlo, dorazilo až v poledne dalšího dne. Takže 4 dny bez batohu, Lucka to nesla statečně. Já bych z toho byl už docela nervózní.


P. Jenda a Lucka před domem, kde bydlí.

Odvážná farnice a asfaltové vlny

Ale vraťme se k naší první cestě do Ria. Naše paní domácí, odvážná farnice ve věku 79 let, která se jmenuje Nazira a pečuje o nás jako o vlastní děti a nic pro ni není problém, se rozhodla, že já budu řídit její auto a ona mne bude navigovat. Tak se stalo. Cesta byla zajímavá. Nevím, kdo to mohl v Brazílii vymyslet, ale ve městech mají zajímavé překážky na zpomalení aut. Prostě čas od času, naprosto nepředvídaně, neosvětleně, neoznačeně se před vámi objeví asfaltová vlna asi tak metr široká a na nejvyšším bodě 20cm vysoká. Když ji člověk zavčas nezaznamená, tak to auto dost bolí. Ale třeba místní vláda platí automobilistům nové tlumiče. Ještě bych měl říci, že jsem zjistil, že brzdy auta naší paní hostitelky sice brzdí, ale moc se jim nechce. Cesty jsou proti našim strašné. Díry jsou normální, výmoly časté. Dálnice mi brala dech. Ani jsem si neuvědomil, že Barra do Pirai leží v horách. Představte si dálnici, která vypadá jako horská cesta. Samá zatáčka, příkré klesání; když jely dlouhé kamióny, kterých se pohybovalo na dálnici nespočitatelně, tak bylo třeba dávat velký pozor, protože v zatáčkách si to kamióny klidně vytáčely přes dva pruhy a naše malé autíčko mělo co dělat, aby se jim vyhnulo. Námi kritizovaná česká D1 je proti tomu super silnice na krásné projížďky. Další zajímavostí bylo, že se vícekrát platilo mýtné. A ještě něco. Všude byla poměrně hodně snížená rychlost, nejčastěji 60 nebo 80 a každou chvíli automatické měření rychlosti. Přesto místní kolem nás frčeli jakoby nic.

Bez Pepovy navigace ani ránu!

Nakonec jsme se přeci jenom přiblížili k Riu. Na kraji nám paní Nazira koupila oběd a pak Lucka vyndala navigaci, do které Pepa Čaban na Sekci pracně nainstaloval nejnovější mapy Brazílie, a zadali jsme přesné místo, kam máme jet. Cílem naší cesty byla farnost, která nás bude hostit během týdne SDM v Riu. Mimochodem, ta navigace byla Pepův suprový nápad, bez ní by nám bylo úzko!

Pláže okolo celé farnosti

Průjezd Riem byl opravdovým automobilovým bonbónkem. Samé dálnice, křižovatky, nadjezdy, podjezdy, mosty, tunely. Projeli jsme celé město. Střídají se čtvrtě nové, moderní, a pak favelas. Ty se poznají snadno. Jsou to místa, kde jsou takové splácané malé baráčky, často to bývá vyzděný betonový skelet bez jakékoliv omítky. Naše čtvrť je nejmodernější a leží nejjižněji. Je to zvláštní, ale Rio tvoří různé hory a často se stane, že když se vyjede z tunelu, octnete se v úplně jiném prostředí, jakoby v novém městě. Prostě na první pohled se ocitnete v chudé favelas nebo ve čtvrti už něco pamatující, na druhý pohled v nové čtvrti plné mrakodrapů. Naše farnost je součástí obytné čtvrti, jejíž historie začala před 20 lety, kdy se začaly stavět na prázdných pozemcích u moře nové bytové domy. Lidé tam vlastně jen bydlí. Co je ale krásné, je fakt, že podél celé farnosti jsou krásné pláže. To bude koupáníčko! Dnes má farnost 30 000 obyvatel a do kostela chodí kokem 4 000 lidí.

V dobré společnosti ...

Když jsme po 3 hodinách jízdy s malým zpožděním v 15:20 dojeli k budově fary, objevil se 20-letý moderní kostel s velkou nedávno dostavěnou farní budovou. Vítala nás delegace, kterou představoval místní farář (42 let) a dobrovolníci, tedy dvě ženy a tři děvčata. Jak se později ukázalo, Flavie je právnička, Marcela má vystudovanou sociální komunikaci a poslední děvče, které neustále natáčelo na kameru, bylo profesionálkou v mediích. Super kompanie.


V místní kostele ...

Metody vyjednávání v praxi

Nejdříve jsme se všichni pomodlili v kostele. Pak jsme šli na faru, kde bylo přichystáno kafe a malé občerstvení. Po úvodních konverzacích plných smíchu, jako třeba, že až pojedou na další světový den mládeže v Evropě, musí to vzít přes Prahu atd., jsem vytáhl papír s poznámkami a začalo vyjednávání. Ne že by atmosféra zhoustla, ale přeci jenom se začalo přemýšlet. Z pana faráře se vyklubal velice solidní člověk, který má všech pět pohromadě, dokáže se rozhodovat, netrvá na svém a zároveň moudře usměrňuje. Víceméně se vše podařilo vždy nějak dohodnout. Občas sice poznamenal: no, asi to nebudeme moci všechno zajistit nebo zaplatit. No tak jsem musel občas říci, že my finančně přispějeme. Také jsme pozvali místní farníky na pouť do Aparecidy, kterou připravujeme na pondělí 29.7. To bylo děvčaty přivítáno s nadšením a pan farář byl potěšen. Farnost kromě nás přivítá ještě skupinu Španělů a také mnoho dobrovolníků. Takže toho má docela dost na práci. Po třech hodinách jsme došli k závěru a zase v uvolněnější atmosféře prohodili pár radostných konverzací. Musím říci, že jednání bylo velice korektní a bylo vidět, jak se snaží brát naše prosby vážně. Vlastně nic nebylo nakonec problémem.

Hlas tří žen a navigace

Po mši jsme se rozloučili, otevřeli navigaci a vyjeli. No, měl bych říci, snažili se vyjet. Navigace našla pochopitelně cestu dle svého, paní Nazira znala cestu klasickou středem Ria, Lucka měla starost, abychom se nedostali do favelas a Rosamar měla též svůj názor. Tak jsem se snažil jet chvíli podle navigace, chvíli podle hlasu svých spolucestujících. Ukázalo se, že těch rad bylo až moc. Navigace přepočítávala cestu, hledala nové varianty. Nakonec jsem byl osádkou přinucen zastavit, ...

... pokračování příště!

Autor článku: P. Jenda Balík

Sdílet

Komentáře

Aneta Macanová Super, jako bych tam byla s vámi! :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.