O přesunu do Ria a českých stopách v Brazílii

Pobyt v Barra do Pirai měl smysl

Bohužel nestíháme psát články tak rychle, jak se mění naše situace. Tedy: V pondělí 22. července jsme ukončili náš pobyt v diecézi Barra do Piraí (Moji nejbližší se báli, jestli ten název neznamená Město piraní. Brazilci se tomu smáli, protože piraňa je tady přezdívka pro prostitutku, a takové jejich město rozhodně není.)

Teď jsme tedy konečně v samotném Rio de Janeiru. Popravdě se nám stýská. V diecézi během Týdne evangelizace se o každého z nás pečlivě starali a byli jsme pro ně zajímaví skoro jako holywoodské hvězdy. Podle vyjádření mého brazilského kamaráda jsme ale cíl Týdne evangelizace splnili. Ve všední den prý v kostele nikdy tolik místních mladých lidí nebývá. Na nás ale všichni byli zvědaví, a když s námi ve dne procházeli město, večer tancovali a v noci pařili, přišli s námi druhý den i do kostela.

Dřív jsem naprosto nechápal bláhovou touhu otce Jendy Balíka pořádat světové dny mládeže v České republice. Teď mi dál přijde bláhová, ale už ji chápu. Každá farnost se kvůli tomu množství úkolů musí semknout, všichni musí nasadit své síly. Lidé tady obětují dovolenou na dobrovolnou práci, ale vyplatí se to. Nadšení tisíců mladých z celého světa se přenese na místní a opravdu to podpoří víru lidí. Minimálně první týden v diecézích – ten druhý v jednom městě už je docela šílený.

Kontrasty v Riu

Teď v Riu jsme totiž ve farnosti společně s pěti tisíci dalšími cizinci a tak se o nás už tolik nestíhají starat. Někteří kluci bydlíme pod přístřeškem. Ne ve slumu, ale v polotělocvičně, která má střechu, ale chybí ji delší boční stěny. To by normálně nevadilo, jenomže v Riu je právě zima a navíc nejdeštivější týden, který v tomhle období místní pamatují. Proto jsme rádi i za ten přístřešek, ale ráno nás vypustí do světa a vrátit se můžeme zase až večer. Do centra města je to opravdu minimálně dvě a půl hodiny a český program v naší farnosti běží jen dopoledne. Proto se každý zaměstnává, jak umí. Mnoho z nás se koupe ve vlnách. Někteří odvážlivci v teplém a bouřlivém moři, jiní nedobrovolně ve vlnách, které vytvářejí auta projíždějící kalužemi vody na silnici.

České stopy v Riu

Ačkoliv je Česko od Brazílie hodně vzdálené, najdou se některé styčné body. Například jeden brazilský prezident se jmenoval Juscelino Kubitschek a rodina jeho matky pocházela z naší země. Zemřel v sedmdesátých letech, ale středeční české mše svaté se zúčastnili jiní lidé z rodin, které původně pochází z Československa. Silnou stopu tady také zanechal klan Tomáše Bati. Dolores Baťová bohužel ze zdravotních důvodů nedorazila. Přesto na mši několik krajanů bylo. Přijeli z malé brazilské vesničky, jejímž zakladatelem a prvním starostou byl Čech. Jejich velkým snem bylo postavit u nich kapli zasvěcenou Pražskému Jezulátku. Sen se během Světového setkání mládeže splnil. Pan kardinál Dominik Duka jim kopii Jezulátka dovezl a požehnal. Dalším přítomným při středeční mši byl farář z vesnice Lidice. Nachází se nedaleko Rio de Janeira a jméno dostala na památku vypálené české vsi krátce po druhé světové válce.

Toaletní zajímavost na závěr

A ještě jedna zajímavost z Brazílie, která se ovšem týká záchodů. Nejen že se v nich voda točí opačným směrem (protože jsme na jižní polokouli), ale zároveň se do mísy nesmí vyhazovat toaletní papír. Mají tady totiž tenké trubky. Jedna brazilská dobrovolnice slovenského původu nám to vysvětlila výmluvným způsobem: „Lebo keď sa to upchá, nie je to dobré…“ Brazilci proto papír odhazují do vyhrazených košů vedle záchodů. Bohužel zvyk je zvyk a na záchodě to člověk většinou moc nepřemýšlí. Dokážete se asi představit, jak to tam potom vypadá…

Text: Jan Pilař

Foto: Dominik Novák

Mezititulky: redakce signály.cz