O čem mluvil papež František s novináři?

Dvě hodiny zpátečního letu z Brazílie do Říma vyhradil papež František otázkám spolucestujících novinářů. Dostalo se na mnohá ožehavá témata – (údajnou) vatikánskou homolobby, svěcení žen, ale i na osobnější otázky. Svatý otec předeslal také možný termín kanonizace bl. Jana Pavla II. – o neděli Božího milosrdenství, tedy 27.4.2014.

Setkání mládeže

„Byla to krásná cesta, která mi po duchovní stránce velmi prospěla. Jsem poměrně unavený, ale v srdci mám radost. Setkávání s lidmi je vždy blahodárné, protože v každém člověku pracuje Pán. A Pánovo bohatství je takové, že od druhých můžeme vždy dostat mnoho krásného. To je tedy má prvotní bilance.“

Papež František ocenil radost a vřelost brazilského národa – Navzdory velkému dějinnému utrpení je jejich veselí nakažlivé, řekl. Poté se římský biskup dotkl otázky své osobní bezpečnosti, která po jeho příletu do Ria vyvolala četné diskuse.

„V Riu se během všech těchto dní neudál žádný bezpečnostní incident. Vše bylo velice spontánní. Díky menším bezpečnostním opatřením jsem mohl být nablízku lidem, objímat je a zdravit. Bezpečnost spočívá v tom, že důvěřujete lidem. Samozřejmě vždy existuje nebezpečí, že se vyskytne nějaký blázen, který něco udělá. Existuje ovšem také Pán! Myslím ale, že také biskup v opancéřovaném autě je bláznovství. Dávám tedy přednost tomu bláznovi venku. Blízkost nám všem jenom prospěje.“

Svatý otec ocenil organizaci, práci sdělovacích prostředků a zejména natolik početnou účast mladých lidí. Vyzdvihl také první část svého programu – návštěvu v mariánské svatyni v Aparecidě. Svěřil se, že se tam původně chtěl pomodlit sám a v soukromí... Ještě v souvislosti s cestou se jeden italský vatikanista tázal, co si papež nesl ve své aktovce při nástupu do letadla a proč mu zavazadlo nenesl někdo jiný.

„Nebyly tam klíče od atomové bomby. Nesl jsem si aktovku sám, protože to tak dělám vždy, když cestuji. Co bylo uvnitř? No, holicí strojek...breviář, diář. Knížka – vzal jsem si jednu o sv. Terezičce, kterou velmi uctívám. Myslím, že je normální nosit si na cestách tašku a že máme být normální. Trochu mne udivuje, že se mne na to ptáte. Skutečně fotografie s taškou obletěla svět? Musíme si přece zvyknout na životní normalitu...“

Rovněž tak neměl papežský speciál zvláštní lůžkovou či jinou úpravu, pokračoval papež. Sdělil novinářům, že o to sám důrazně písemně požádal.

Photo Credit: Catholic Church (England and Wales) via Compfight cc

Osobní otázky

Následující dotazy mířily na papeže Františka osobně – cítí se od svého nástupu na Petrův stolec stále jako jezuita? Jaká je bilance dosavadních čtyř měsíců pontifikátu?, ptali se novináři.

Kladete mi teologické otázky! Jezuité skládají slib poslušnosti papeži, ale když se z jezuity stane papež, měl by možná vyjádřit poslušnost jezuitskému generálovi... Nevím, jak to vyřešit. Duchovně se samozřejmě cítím jako jezuita a v srdci mám spiritualitu Duchovních cvičení. Františkán se ze mne nestal. Také jako jezuita myslím, avšak nikoliv jako pokrytec. Jako papež jsem prožil mnoho krásných věcí – setkání s italskými biskupy, se seminaristy a řeholnicemi, se žáky jezuitských škol. Nejsmutnější věc, která mne zasáhla v srdci, byla návštěva Lampedusy. Nejhorší zážitek byl ischias. Bylo to něco tak bolestného, že to nikomu nepřeji. Nejhezčí je však mluvit s lidmi. Překvapilo mne, kolik jsem ve Vatikánu našel dobrých lidí. Chtěl bych tak uvést věci na pravou míru – je tam skutečně hodně velmi dobrých lidí!

Portugalská novinářka se dále Svatého otce ptala, proč stále prosí o modlitbu, když to není u papeže obvyklé.

Vždy jsem prosil, aby se za mne druzí modlili. Když jsem byl kněz, nebylo to tak často, když jsem se stal biskupem, začal jsem o to prosit pravidelně, protože cítím, že bez Pánovy pomoci není možné pro Něho pracovat a sloužit Božímu lidu. Sám cítím svá mnohá omezení, vím, že jsem hříšník. (…) Je to prostě už můj zvyk, který vychází z mého srdce, cítím, že o modlitbu musím prosit. Je to prostě tak.

Zástupce americké stanice CNN chtěl vědět, co papež mínil výrazem, že se cítí jako v kleci, když hovořil k mladým z Argentiny.

Víte, kolikrát jsem se chtěl projít po římských ulicích? V Buenos Aires jsem totiž rád chodil po ulici, velmi rád, byl jsem na to zvyklý. V tomto smyslu se tedy cítím trochu jako v kleci. Ale musím dodat, že vatikánská stráž si zaslouží pochvalu. Nyní mi totiž dovolují dělat něco navíc, co dosud nebylo zvykem. Ale jejich prací je dbát o mou bezpečnost. Chápu tedy, že se nemůžu jen tak vydat do ulic.

Témata rodiny

Brazilskou novinářku zajímalo, proč v její vlasti papež nehovořil na téma potratů, manželství lidí stejného pohlaví a sexuality. Připomněla, že v Brazílii byl schválen zákon, který rozšiřuje právo na potrat a dovoluje manželství homosexuálů. Jsou to otázky, které mladé lidi zajímají.

Církev se k těmto otázkám již dokonale vyjádřila. Nebylo nutné se k těmto tématům vracet. Podobně jsem také nehovořil o finančních podvodech, o lži nebo o dalších věcech, vůči nimž církev zastává jasné učení. Bylo naopak potřeba promluvit o pozitivních věcech, které mladé povzbudí na jejich cestě. Navíc mládež ví dost přesně, jaký je postoj církve k těmto otázkám.

Existuje možnost, že by církev, hlásající milosrdenství, změnila svůj disciplinární postoj ke katolíkům, kteří po rozvodu žijí v druhém manželství a jsou vyloučeni z jejího svátostného života? Tak zněla otázka komentátora italského deníku Corriere della Sera.

Toto téma se stále vrací. Boží milosrdenství je však větší než příklad, který udáváte. Myslím, že naše převratná doba je časem milosrdenství. V církvi čelíme mnoha problémům – korupci, nedobrému příkladu některých kněží, či klerikalismu, které zanechaly množství zraněných. Církev je Matka a musí tato zranění s milosrdenstvím léčit. Má být milosrdná vůči každému člověku – ne jenom na něj čekat, nýbrž jej musí sama hledat. Toto je pravé milosrdenství. Zažíváme kairos milosrdenství. První tušení jeho nezbytnosti měl Jan Pavel II., když svatořečil Faustinu Kowalskou a zavedl svátek Božího milosrdenství. Co se týče svatého přijímání pro rozvedené věřící, žijící v druhém svazku, je nutno látku nahlédnout v celku rodinné pastorace. Je to jedna z otázek, jíž se bude zabývat osmičlenná poradní kardinálská skupina. Před dvěma týdny mne vyhledal generální sekretář biskupského synodu, abychom projednali téma příštího zasedání. Bude antropologické, tudíž se rovněž zaměří na pastoraci rodin a manželství. V tomto smyslu usilujeme o prohloubení, protože problém rozvedených katolíků se dotýká tak trochu každého; je jich velký počet. Můj předchůdce kard. Quarracino říkával, že podle jeho názoru je polovina manželství neplatných. Lidé vstupují do manželství bez potřebné zralosti, neuvědomí si celoživotní závazek, nebo jsou k církevnímu sňatku sociálně donuceni. Pak je tu problém soudní deklarace nulity, protože církevní tribunály ten nápor nezvládají. Otázka manželské pastorace je tudíž velice složitá.

Vztah s Benediktem XVI.

Španělský novinář z listu El País se ptal na vztah s emeritním papežem Benediktem XVI. a jak často se setkávají.

Pokud vím, tak naposledy, když žili dva nebo tři papežové současně, tak spolu nemluvili, ale hádali se, kdo z nich je pravým papežem, a tím způsobili západní schizma. Benedikt XVI. je pro mě pokorný Boží muž, muž modlitby. Když byl zvolen papežem, tak jsem se radoval. A rovněž, když se zřekl svého úřadu, byl to pro mě příkladný skutek. To dokáže jen velká osobnost, jen člověk, který se umí modlit. Dnes bydlí ve Vatikáně a někteří lidé se mne ptají: Jak je to možné, že ve Vatikáně bydlí dva papežové, nepřekáží ti, nedělá kontrarevoluci? Moje odpověď zní, že je to jako mít doma moudrého starce. Takový stařeček je ctěn, milován, je mu nasloucháno. Benedikt je rozvážný člověk, nevměšuje se. Mnohokrát jsem ho při různých příležitostech pozval, on přišel jen na požehnání sochy sv. Michaela ve vatikánských zahradách, to bylo vše. To mluví samo za sebe. Nebo to, co řekl 28. února, když se vzdával úřadu: „Mezi vámi je budoucí papež, kterému slibuji poslušnost.“ To dokáže jen velká osobnost.

Photo Credit: Catholic Church (England and Wales) via Compfight cc

Možné změny v katolické církvi

Další téma se týkalo ženské otázky v církvi v souvislosti s jeho výrokem, že bez žen církev ztratí plodnost. Myslel tím například jáhenské či kněžské svěcení žen, nebo že by ženy mohli vést významné církevní úřady?

K otázce žen v církvi jsem chtěl říci, že jejich role se nevyčerpává mateřstvím, (…) nejde ani o to, jestli smí ženy ministrovat, číst při bohoslužbě, být prezidentkou Charity, ale jejich role je silnější. Církev bez žen by byla jako společenství apoštolů bez Panny Marie. Ona jako matka pomáhá církvi růst. Maria je v tom důležitější než apoštolové. Církev je ženského rodu, je to nevěsta, je to matka. Myslím, že nám stále schází hluboká teologie ženy v církvi, je třeba osvětlit roli a charizma žen v církvi. (…) V souvislosti se svátostí svěcení pro ženy se církev opakovaně záporně vyjádřila a její postoj definitivně potvrdil Jan Pavel II.

Další brazilský novinář připomenul, že brazilská katolická církev ztratila v posledních letech mnoho věřících, kteří přešli k pentekostálním církvím. Ptal se, zda si Svatý otec myslí, že hnutí charismatické obnovy může pomoci proti tomuto trendu.

Co se týče charismatické obnovy, musím se přiznat k jedné věci. Na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let jsem je nemohl ani vidět. Říkal jsem o nich, že si pletou slavení liturgie se školou samby. Pak jsem se ale kál a změnil jsem názor, protože jsem je lépe poznal. Charismatické hnutí od té doby také urazilo pěkný kus cesty. Nyní věřím, že toto hnutí koná mnoho dobra ve prospěch církve. V Buenos Aires jsem je jako biskup každoročně zval na mši do katedrály a podporoval jsem jejich činnost. Věřím – a zde trochu rozšířím odpověď – že v této době církev potřebuje všechna hnutí. Hnutí jsou milostí Ducha svatého.

Závěr tiskovky však patřil ožehavější látce – existuje skutečně za branami Vatikánu „gayovská lobby“?

O homosexuální lobby se hodně píše, ale zatím jsem ve Vatikánu nenašel žádnou složku dokazující, že je někdo gay. Myslím, že musíme rozlišovat mezi takovýmto člověkem a tendencí vytvářet lobby. Pokud je někdo homosexuál, hledá Pána a má dobrou vůli – kdo jsem pak já, abych ho mohl soudit? Katechismus katolické církve to pěkně vyjadřuje, když říká, že tito lidé nemají být nespravedlivě diskriminováni. Tedy problém není mít tyto sklony, pokud je tu nějaký problém, tak je to utváření zájmových skupin, ať se již jedná o lobby gayů, lakomců, politiků, zednářů či mnohé jiné. To je pro mne větší problém. A moc děkuji za tuto otázku.

Se svolením převzato z radiovaticana.cz. Redakčně upraveno.