Z posledních příprav v Riu

Vše má svůj konec. U moře jsme poznali několik věřících rodin, přátel Rosamar. Zdá se, že šlo o rodiny slušně ekonomicky postavené, ale zároveň se snažící se o solidní křesťanství.

U moře to byl dobře prožitý čas. Mimo jiné jsem se pustil do nové encykliky papeže Františka, kterou jsem si stáhl z www.radiovaticana.cz. Super počteníčko. Papež mi udělal velikou radost, protože v ní zmiňuje světové dny mládeže (čl. 53). Říká, že jasně ukazují na to, že mladí lidé v sobě mají duchovní hloubku. Stále mě překvapuje, jak vysoce hodnotí papežové SDM a jak tato vize bl. Jana Pavla II. zasáhla církev. Ano, je potřeba dát mladým lidem odvahu, aby byli ochotní slyšet ve svém srdci hlas Boží, který promlouvá v každém člověku, ale často je přehlušen.

Už jsme zase v Riu. Přiletěli jsme od moře v úterý odpoledne. Letadlo Rosmar mělo zpoždění, pak jsme se nemohli v bludišti dvou terminálů letiště najít. Nakonec jsme přeci jen nasedli do auta maminky Marcely a necelé dvě hodinky jeli k našim přátelům. Tam nás čekala noční večeře a krásný spánek.

Jak vypadá typická brazilská rodina?

Na toto místo můžu vložit pár postřehů o životě zdejších rodin a mladých lidí. Globalizace i zde zasahuje všechno a mění zásadně styl života. Je zajímavé sledovat život místních rodin. Obecně mají více dětí, než u nás. Je běžné, že mají 4-5 dětí. Je cítit, že i tyto rodiny mají obtíže s předáváním víry svým potomkům. Všude vládne současná kultura, či spíše antikultura, médií. Na stěnách visí velké LED obrazovky. Mladí i dospělí mají nejnovější značky aipedů, poslední modely smartphonlů, na uších stále sluchátka s hudbou.

Ještě jedna pozornost stojí za zmínku. Ženy běžně chodí do práce a dokonce v nižších vrstvách prý živí rodiny ony. Místní tvrdí, že jsou ženy i více vzdělané než muži. V domácnostech je běžné, že mají služební personál. To se mi na jednu stranu líbí. Proč by měla žena, která je celý den v práci dělat všechny běžné činnosti (prát, uklízet, žehlit, nakupovat), které rodina vyžaduje? Ale přesto si myslím, že žena má své nenahraditelné postavení v rodině, které je jejím zaměstnáním narušeno.

Město jako každé jiné?

Kdyby se člověk octnul náhle v Riu a nevěděl, v jakém je městě, snadno by si myslel, že je u nás doma či v jakémkoli současném velkoměstě. Na facebooku je snad každý a také to mnoho lidí jasně ukazuje, protože v ruce neustále drží své přístroje na virtuální komunikaci. Tento styl života v globalizaci je jistě velká šance, konec konců bez ní by bylo konání SDM nemožné, ale neustále se mi vrací otázka, zda není spíše majiteli mediálních společností využívána k manipulaci a k novému ujařmení lidí. Udržet si svobodu v takovémto prostředí, jak sami dobře víme, není snadné. Předávat víru v takovéto hlučné a světské společnosti je jistě pro rodinu i pro celou církev velice nesnadné.

Dále se městský život vyznačuje pravidlem: škoda každého kroku. Místní všude jezdí autem. V naší rijské rodině mají auta 3: maminka, tatínek, Marcela. Brácha ho ještě nemá, protože si teprve dělá řidičák.

Jaká je brazilská víra a jakou nabízíme?

Zajímavé diskuse probíhají ohledně víry Brazilců. I když jsou národem, který má skoro většinu lidí pokřtěných a církev dělá, co může, přesto je znát, že dochází k velkému odlivu od praktikované víry. A co je další zajímavostí, v Brazilii vzniká mnoho nových církví, které jsou velice moderní, hlásí se většinou k Duchu svatému a získávají mnoho přívrženců. Jejich nové haly –modlitebny, snadno poznáte. Jsou i takové, kterým jejich členové musí odevzdávat majetek či kde si člověk může koupit spásu. Naivita lidí je veliká.

Otázkou zůstává, proč se nedaří katolíkům oslovit lidi nějak nově, aktuálně a dynamicky. Je to tím, že nabízíme víru, která není jen naivním spolehnutím se, ale vyžaduje osobní angažovanost? Nebo tím, že lpíme na zbytečných projevech církevního života, nebo se příliš staráme o majetek či o nekonfliktnost s vládnoucí mocí? Nebo je to nevěrohodnost života víry, nebo malá vzdělanost katolíků? Nevím. Nemůžu si pomoct, zdá se mi, že za vším stojí také propagovaná sekularizace v médiích.

Evangelizace v takovém světě vyžaduje dle mého: pravdivost a normalitu života, hlubokou spiritualitu, otevřenost dialogu – schopnost pravdivé komunikace a živé společenství věřících. Kněz sloužící v dnešním světě potřebuje dosáhnout schopnosti být otcem druhých a musí se vyvarovat stylizaci do role šéfa, který rozhoduje o všem a zároveň klade důraz hlavně na vnější věci (např. v liturgii či vnějším životě farnosti). Kněz jako muž dialogu se všemi! Snad jsou tyto mé úvahy ovlivněny i skvělým slovem Františka pro bohoslovce a novice, kterou měl v sobotu večer (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18528). Pravdou je, že se mi tyto úvahy, vyprovokované setkáním s obtížemi místní brazilské církve, honí hlavou.

Autor: P. Jenda Balík