Stejné, ale jiné

Každá země má svá specifika, s tím se počítá. Nejvíc mě vždycky baví objevovat věci, které znám, ale vlastně neznám. Je to zmatené? Tak například takové zelí. U nás tradiční knedlo-vepřo-zelo, tady surovina pro osvěžující nápoj. Opravdu, džus ze zelí a máty, poměrně sladký, ale velmi dobrý.

Nebo brambory. U nás příloha, tady zelenina, nejčastěji se vyskytující vedle mrkve. Voda v kelímku velikosti našeho jogurtu. Broskvové fruko, které chutná jako rozmixované broskve lehce naředěné vodou, mňam, takový džus u nás těžko seženete. Stejně jako džus z kešu, ale ten mňam teda není.

Co mě ale nejvíc uchvátilo, je pospolitost farnosti. Církev jako rodina, ve které se mají lidé rádi. Komunita, která podporuje své členy a pečuje o ně. Mí brazilští rodiče slavili výročí svatby a u té příležitosti obnovovali manželský slib. Bylo to ve všední den, kostel byl plný lidí. Následovalo požehnání, na kterém se podíleli všichni přítomní zvednutím rukou a modlitbou. Byl to velmi silný a krásný okamžik. Právě takový, který tvoří a utvrzuje vztahy mezi lidmi.

Při návštěvě v jedné místní komunitě nás jedna slečna prosila, zda bychom mohli navštívit její nemocnou příbuznou. Byli jsme z toho poněkud rozpačití, otravovat někoho nemocného tím, že mu tam bude chodit dvacet lidí. Ale to je zase to naše evropské smýšlení.

Přivedli nás do domku, kde byla na postel upoutaná krásná stařenka, o kterou se stará celá komunita (pomáhá tak její rodině). Přála si nás pozdravit, protože se za nás modlí. Modlí se za všechny mladé poutníky, kteří vyrazili na SDM do Ria. I my jsme se společně v kruhu kolem její postele pomodlili za ni. Byl to pro mě zatím nejemotivnější okamžik celého setkání. Uvědomila jsem si, jak si Brazilci váží člověka a stáří. Nejen péčí a úctou, také tím, že berou každou fázi života takovou, jaká je, a nesnaží se nemoc, stáří či nemohoucnost ukrývat.

Text: Jitka Roubalová

Foto: Honza Čermák