Rozdíl mezi Babylonem a církví

Tak je týden pobytu v diecézi u konce. Už jsem myslel, že nic dalšího psát nebudu, ale po sobotní večerní mši svaté ve Volta Redonda, diecézním městě s 300 000 obyvateli, na které byli přítomni mladí ze 13 zemí světa, kteří pobývali v diecézi na Misijním týdnu, jsem chtě nechtě musel po výtečné večeři od paní Naziry opět usednout ke svému počítači a psát. Nedá mi to.

Babylón je místo mnohosti, rozdílnosti, ale zároveň zmatku, nekomunikace a rozchodu z důvodu rozrůznění. Církev je ale také tak různá! Ale církev je různost spojená láskou, komunikací a jednou vírou. Ale ta rozmanitost církve, ta je prostě někdy zcela šokující!    

Jsem v Brazílii už třetí týden a navštívil jsem se svými překladatelkami mše svaté v 7 farnostech, hovořil s mnoha laiky, kněžími a několika brazilskými biskupy, ale pochopit mentalitu zdejší církve, je nad moje schopnosti. Jedno je mi ale jasné, zkušenost těchto dní eroduje a relativizuje naše české problémy a evropské církevní diskuse (ty liturgistické dokonce zcela anuluje). Prostě, najednou se ukáže, že existují zcela jiné, možná skutečnější a palčivější obtíže, které je třeba řešit, než ty, které hýbají naší českou kotlinou či strukturálně etablovanou a byrokratickou evropskou církví. Zakusit mši svatou v odlehlé, evidentně poměrně chudém čtvrti v kostele sv. Šebestiána, byl tedy zážitek! Ta víra z místních žen přímo sršela. Přitom byla prostá, jednoduchá. Je jasné, že mše byla prožívaná dosti odlišně od té evropské. 

V žádném případě se nechci stát tímto zamyšlením kritikem, ale musím říci, že mi docela sedí, když místní biskup Fracisco Biasin řekne: „Rubriky v misálu mají smysl, ale život je přesahuje!“ Na tomto biskupovi je vidět, že je otcem všech jemu svěřených. Nemá problém promluvit stručně a pochopitelně k mladým lidem ani před rockovým koncertem na nacpaném náměstí. A že jeho řeč byla skutečně obdivuhodná a strhující. Prostě žádné kázáníčko či laciná slova. Má můj obdiv.

Mimochodem, tomuto biskupovi a jeho předchůdci jsem způsobil upřímný a dlouhotrvající záchvat smíchu, když jsem jim při společném obědě vykládal o tom, jak v naší církvi diskutujeme o přítomnosti dětí na mši a řešíme, zda ruší nebo neruší a kdy už musí maminka z kostela ven, aby děťátko nerušilo soustředěné, meditující účastníky bohoslužby. Doslova se váleli smíchy a odpověděli jediné: nejsou-li děti, není budoucnost.

Mohou to říci, protože zde v Brazílii je všude vidět především mladé. Populace je zde především mladá. To je jeden zcela zásadní rozdíl od Evropy. Brazílie je mladou zemí a proto i v kostelích je plno mladých, mladí převažují.

Církev se v Brazílii projevuje tak odlišně od naší, že je to až neuvěřitelné. Asi přeci je něco pravdivého na tvrzení, že stárnoucí Evropa se vyčerpává v akademických diskusích, ale církev ve své dynamici ve skutečnosti žije již na jiných kontinentech.

Zajímavostí, která možná zarazí, je fakt, že Brazílie prožila v roce 1964 – 1985 dosti tvrdou pravicovou, USA podporovanou, protikomunistickou diktaturu, během které byl pronásledován leckdo, včetně kněží, jen proto, že hovořil o spravedlnosti, o dělnících a o chudobě. U oběda jsem seděl vedle 90-letého emeritního biskupa z Volta Redonda, který celou diktaturu zažil, byl třikrát souzený a je považován za velikého odpůrce nespravedlností. Během diktatury bylo mnoho lidí vězněno, zabito a mnozí se prostě jen tak ztratili.

Církev zde nese na svých bedrech velkou sociální práci na povznesení chudých lidí. Na druhé straně je problém s výchovou v křesťanském duchu ve školách. Velkým problémem jsou velice rozšířené drogy a z nich vyplývající násilí. A mnoho Brazilců s námi hovořilo i o nově šířícímu se problému stability rodiny.

Nelze říci, že bych měl po prožitých týdnech jasno, jak vše, co jsem v místní církvi viděl, prožil a slyšel, posoudit. Ale jedno je mi jasné! Je třeba dost podstatně zrelativizovat evropské problémy a prožívat církev jako prostor daleko větší svobody a snažit se vidět realitu z většího odstupu a širšíma očima. Stále se mi vrací i myšlenka, že koncil a učení bl. Jana Pavla je pokladem, který stále čeká na objevení a uskutečnění.   

Něco z toho, co v sobě nese zdejší brazilská církev, nám zřejmě neustále předkládá sám papež František, který pochází sice ze sousední země, ale také z Latinské Ameriky. Jestliže často kritizuje (nejen) kněze za to, že jsou občas kontroloři víry na celnicích víry, že se stávají sběrateli starožitností nebo novot, že v církvi uctíváme sami sebe a zároveň nás vyzývá ke skromnosti a k otevřenosti k periferiím, když hovoří o tyranii peněz a o otrocké práci, to vše má kořeny v jeho zkušenosti života v církvi, která je tak odlišná od našeho evropského stylu, ale která je zároveň mladá, živá a inspirující.

Jsem vděčný za SDM, které dávají možnost zakusit místní církev z blízka, setkat se s lidmi v jejich domovech a farnostech a sáhnout si více na jejich běžný život.

Autor: P. Jenda Balík

Foto: Jan Čermák