První střípky z Ria

V tomto článku máme možnost nahlédnout do prvních radostí i strastí našich cestovatelů - "předskokanů", P.Jendy Balíka a překladatelky Lucky Tutrové. Co všechno na ně čekalo v letadle, co tam pro změnu chybělo po přistání, ale i první dojmy z přijetí místních farníků a projevů brazilské zbožnosti můžeme objevit právě v první zprávě z cest.

V neděli 30. 6. v podvečer jsme na letišti v Praze s Luckou (překladatelkou) pečlivě obalili batohy fólií na jídlo (což nás vyšlo docela levně), a pak je s důvěrou, že se s nimi shledáme v Riu, položili na pás.

Francouzské dobroty a Rachmaninov

Let z Prahy proběhl poklidně. Zpestřila ho výtečná večeře v letadle z Paříže. Francouzský sýr byl velice chutný. Pak následovala noc v úzkých sedačkách s malým místem na nohy. Ale šlo to. Před každou sedačkou byla obrazovka. Použil jsem ji na spuštění hudby, kolem mne se to ale hemžilo filmy. Za 15 minut jsem zaznamenal několik stovek mrtvých… Nasadil jsem si na oči kus látky, který jsme dostali, aby nás nerušilo světlo, a začal poslouchat Rachmaninova. Super hudba. Postupně mě uspala. Po 11 hodinách nám dali ještě francouzkou snídani a už jsme rolovali na letiště.

V Riu, kde bylo něco po 5. hodině ranní, přišla první bolest a zdržení, protože Lucce nepřišel batoh. Tak začalo jednání. No uvidíme! Slibovali hory doly, ale zatím uběhly dva dny a batoh nikde.

Objímačka, simka a dlouhé diskuze

Když jsme vyšli do haly, už nás čekala Rosamar (druhá překladatelka) a paní Nazir se svou dcerou. Začalo vítání (objímačka), nasednutí do auta a pak cesta do Bara do Pirai. Když jsme dojeli do města, ocitli jsme se v krásném domečku, který máme od té chvíle za svůj domov. Následovala snídaně, návštěvy kněží z okolí, oběd, kafe, návštěvy. Odpoledne jsme jeli koupit tarif do našich brazilských mobilů. Ale nefungoval systém, pak jsme neměli nějaký kód rodilého Brazilce. No prostě samé diskuse, předpisy a nemožnosti.

Na fotce: P.Jenda, Rosamar, hostitelka paní Nazira a diecézní jáhen

Zapomněl jsem poznamenat, že počasí je velice příjemné. Občas prší, ale vůbec není zima. Vlastně je zde velice příjemně a teplo, i když prší; no u nás bychom často řekli, že jde o přívalové deště. Je to takové naše září.

Recept pro úzkostlivce

K večeru jsme jeli do místního kostela na mši. To byl zážitek! Poslal bych na ni všechny liturgicky úzkostlivé. Kolem kněze samé ženy v takových zajímavých oblečkách, zpívání s kytarou, plný kostel lidí, srdečnost, ale zároveň zbožnost a modlitba. Z žen kolem kněze se vyklubaly lektorky a pomocnice při rozdělování eucharistie. Ten zpěv lidí v kostele, ten zněl! Žádné kuňkání. A ty, co četly, bylo vidět, že si toho váží a že to umí. Přímluvy? Přišel takový mladý muž a na papírku měl napsány aktuální prosby. No a po mši se kolem nás seběhly farnice a bylo vítání a líbačka, objímačka, prostě srdečnost a spontaneita. Jak říká Lucka: introvert by zde nepřežil. A je pravda, že v Brazílii jsou lidé všech možných barev a původu. Hraje to tu všemi barvami. A taky je nápadné, že hodně zpívají, zvlášť černoši.

Večer jsme doma pokračovali dalšími návštěvami a večeří. Tedy brazilské jídlo je super. Zatím mám dojem, že stále jen jíme. Kafíčko zde mají místní a moc dobré.

Pak jsme všichni padli do postelí, jak mrtví. Máme se zde super. Věřím, že i ostatní naši mladí poutníci budou také takto pěkně přijati u svých rodin, ve kterých budou většinou bydlet.

Úterý na život a na smrt

Další den – úterý – jsme se snažili po ranní kávě, snídani a jedné návštěvě kaplana ze sousední farnosti, vyřizovat vše potřebné. Ukázalo se, že obavy z bezpečnosti v Riu jsou i u místních lidí. Bojí se nás tam samotné pustit, abychom autem nezabloudili do nějaké favelas. Není divu. Syn naší paní domácí přišel před nedávnem v Riu málem o život. Z rozstříleného auta vyvázl jen zázrakem.

Ale jinak jsou běžně lidé mimořádně laskaví, přátelští a usměvaví. Až na to, že cokoliv vyřídit, trvá věčnost. Závěr: byrokracie kvete tedy i mimo Evropskou unii. Že to stálé papírování lidi baví! Nebo že by to byla snaha zákonodárců je utahat? Dnešní jednání o dopravě bylo sice velice úspěšné, ale trvalo přes dvě hodiny. Takže odpoledne jsme měli vyplněné cestou tam a zpět a jednáním. Večer jsme zaběhli na setkání rodin z jedné farnosti. Měli takové školení, co s námi. Program, který si pro nás připravili, vypadá velice zajímavě a hlavně ho bude tolik, že nevím, kdy budeme spát. Ale vyspat se můžeme zase až doma, ne? Ale pro jistotu jsem jim připomněl, že spát se také musí, protože pak budme ještě týdne v Riu. Jídla bude asi také dost, takže zatím to vše vypadá velice dobře. Pak jsme si sedli s hlavními odpovědnými za naše město a naše farnosti. Je to mladý a příjemný muž, ženatý učitel, a mladá animátorka (na můj vkus dost „emancipovaná“) podobající se malému generálovi (a jedna nevídaná zajímavost – je neobjímací). Mimo jiné jsme zjistili, že máme jiné operátory na svých brazilských simkartách než oni, což znamená, že jsme si během dne vyvolali celý tarif

Frrr do Ria ...

Prostě, je to tu skutečně velice zajímavé. Pomalinku pronikáme do místních tajů a vztahů. Zítra ve středu frčíme do Ria. Budeme se snažit reklamovat kufr a pak máme naplánované setkání v naší farnosti – místě, kde budeme ubytováni a kde budeme mít katecheze.

Autor článku: P. Jenda Balík