Příjezd mladých a netradiční mše

Útrapy příjezdu mladých

Nedá mi to, abych nepopsal alespoň několika slovy příjezd prvních mladých z České republiky. Majitel autobusové firmy se jménem Turzan nám zdůraznil, že pro nás vybral nejlepšího řidiče. U nás bych o spolehlivosti slov pochyboval, ale ukázalo se, že měl pravdu. V sobotu v 16.00 jsme s Rosamar a Luckou přišli na domluvené místo, přesně ve smluvenou dobu přijel autobus. Rosmar spolu s jedním místním děvčetem nasedly. My jsme jim zamávali a šli opět domů. Po večeři jsme se rozhodli, že půjdeme dříve spát. Ale ouha. Vše bylo jinak.

Podle všeho měla být Rosamar v 19.00 na letišti, aby vyzvedla naše chlapce a děvčata. Tak jsme odhadovali, že v 19.30 vyrazí zpět a v Barra do Pirai bude kolem 21.30. Na letišti se ale naši mladí různě ztráceli, netrefili na smluvené místo, pak se opět nedostavilo několik batohů, na letišti byli i ti, kteří měli odjet do diecéze později (zrušili jim let k vodopádům)… No, prostě blázinec.

Nakonec bylo do busu více lidí, než je přípustné a batohů (protože se brali i těm, kteří se rozhodli čekat na jiný let k vodopádům) bylo více. Mimo jiné nechápu, co ta jemná děvčata balí do svých obrovitých kufrů, které stěží utáhnou. Řidič byl ale opravdu dobrý a vzal na sebe veliké nebezpečí pokuty. Když autobus naložil tak, že se nedalo poznat kde je ulička a kde sedadla, a Rosamar s místním děvčetem usadil proti pravidlům na schody vedle sebe, nezbývalo mu nic jiného, než jet jinou cestou, než po dálnici. Na té totiž každý autobus váží a kontrolují, zda není přetížen. Jeli tedy o hodinu déle.

Když se dostavili kolem 24.00 do předměstské farnosti Ipiabas, kde se na ně připravili opravdu pečlivě (měli pro každého předepsanou vizitku) a měli je rozděleny do rodin podle jmen, začalo naše české smlouvání. Já chci být tam, já s tím a tím atd. No, nakonec se vše nějak podařilo a Rosamar dojela k Naziře až po 02.00 v noci. Než si vše předaly s Luckou, bylo kolem 03.00 a to už musela Lucka jít na další autobus, který ji naložil ve 4.00 na stejném místě a stejný řidič s ní frčel do Ria na letiště pro další výpravu. Tato druhá expedice dopadla dobře, jen se opět některé batohy po cestě ztratily.

Netradiční nedělní mše

V neděli se sešla celá farnost v Ipiabě s našimi mladými a s místním biskupem Mons. Frencisco Biasinem, abychom slavili mši svatou. To byl extra zážitek. Tato farnost nemívá každou neděli mši svatou, leží asi 20 minut autem výše v horách a je v nádherném prostředí lesů, kopců, palem. Však mnozí naši mladí bydlí na farmách a jedni dokonce jezdí do centra vesnice na koni. Mše svatá měla začít v 10.00. Ale kdepak. Sám biskup přijel těsně před desátou, procházel mezi lidmi před kostelem i v kostele a zdravil se s nimi. Pak jsme v sákristii domluvili, jak to bude asi při liturgii vypadat a těsně před půl jedenáctou vyšli ze sákristie. Tedy nejdříve jsme museli najít biskupa, který jakmile se oblékl, už zase zmizel mezi lidmi.

Hudba, děti, spontánnost i objímání

Pravdou je, že první píseň, která byla česky, nás nezahanbila. Přítomní Moraváci dělali, co uměli. Ale když si představíte, že kostel byl narvaný a bylo v něm spousta mladých lidí, je jasné, že zpěv místních byl přímo strhující. Na kůru hráli mladí na kytary a bubny, předzpěvoval jeden muž středních let a všichni přítomní se do zpěvu zapojili! Nikdo se nevymlouval, že neumí zpívat, že nemá brýle nebo že se mu nechce. Prostě zpívali ze srdce a pro Pána. Hned na úvod to bylo super. Kříž – zpívali všichni a ukazovali při tom a tleskali. Prostě, vítali Pána. Celá mše byla takto zpívaná, pohybovaná a dynamická.

Mimo jiné, nevím, čím to je, ale varhany jsem zde ještě ani v jednom kostele nenašel. Nechci se nikoho dotknout, ale liturgičtí úzkostlivci by zde opravdu dostali infarkt s mrtvicí nebo by se šokem vyléčili!

Ale to není vše. Přímluvy často říkají přítomní spontánně z lavice. Zvláštností místní církve je i to, že do každé eucharistické modlitby jsou vsunuty krátké věty, které říkají nebo zpívají lidé. Tak se ještě více uskutečňuje dialog lidu a kněze.

Dva týdny v Brazílii mě také ujistily, že se v místní církve nevedou jistě žádné diskuse o vhodnosti či nevhodnosti přítomnosti dětí při mši. Diskuse, zda ruší nebo ne, totiž vůbec nepřipadá v úvahu. Prostě tady děti v kostele jsou, tleskají, pobrukují si a nikomu to nevadí, protože vlastně nejsou ani v tom všeobecném hluku a neustálém zpěvu ani slyšet.

Na konci mše biskup vyzval věřící, aby se před odchodem pozdravili pozdravením pokoje. My kněží i s biskupem jsme se pak vydali mezi lidi, kteří se objímali, radostně zdravili. No zajímavé. Když jsem po té objímačce vypadl z kostela, docela jsem byl už rád. Ale bylo vidět, že se naši mladí v tomto úkonu aklimatizovali docela snadno. Pan biskup byl moc a moc hodný, že si nás pak vzal do kostela a krátce, ale výstižně nás seznámil s místní mentalitou. (To si můžete přečíst ve zvláštním článku, který již brzy vyjde na tomto blogu.)

Další překvapení na nás čekalo po mši svaté. Byla přečtena jména manželů, kteří v tomto týdnu slaví výročí své svatby. Jmenovaní manželé pak přišli před oltář, biskup se s nimi pozdravil a celé společenství se za ně, jejich rodiny, děti a popřípadě vnuky modlilo. 

Tady v Brazílii se dá opravdu v lecčems inspirovat. Mimo jiné je zde možné léčit naši evropskou zkostnatělost a vážnost.

S biskupem o brazilské víře

Pak následoval oběd se všemi farníky. Mezi námi: ještě jsem zde nejedl jídlo, které by mi nechutnalo. Budu muset začít kontrolovat kalorie…

Asi ve 14.00 byl zahájen program. A tu se chopili iniciativy naši, dva páry se oblékly do moravských krojů a roztancovaly celé shromáždění. Prostě to bylo super.

V mezičase jsem si popovídal s biskupem o některých brazilských otázkách, které jsem již nakousl. Především jsem se ho ptal, proč tolik oslovují sekty. On na to odpověděl, že je to způsobeno jednak nevzdělaností lidí ve víře, jejich důvěřivost a pak tím, že vedoucí sekt za peníze slibují ihned účinek – například uzdravení a vyřešení problémů. Říkal, že zakladatelé sekt jsou velice bohatí lidé a své přívržence berou jako klienty. Lidé mezi nimi pendlují a mnohdy se opět vrátí do církve katolické. Ale to chabé vzdělání ve víře je prý jejich bolest a snaží se v tom hodně dělat, aby věřící nechodili do kostelů jen proto, že se tam chodí, ale aby věděli proč. No a pak říkal, že média velice vytahují skandály a problémy, že se pouštěli často do papeže Benedikta. Tím pochopitelně naleptají důvěru lidí. Tedy, mnoho problémů a mnoho práce. 

Zpět do reality nelehkého zařizování

V 16.00 Rosamar pět odjížděla pro další naši skupinu na letiště. Opět s tím samým výborným řidičem. Tak snad vše proběhne dobře a večer se s námi setkají další. Mimo jiné přijede i pan biskup Pavel Posád.

Zítra vyráží Lucka do Ria na místo, kde se začínají vydávat balíčky poutníka. Tak jí držte palce. Máme k tomu mít tisíce dokumentů, nějaký voucher, který nikdy nepřišel, potvrzení o platbě, které mají sice zaznamenané v jejich systému… No, bude to mazec. A pokud se večer vrátí s balíčky poutníka, dostane vyznamenání. Jede spolu s animátorkou Nathálií, ze které se postupem času vyklubala manželka učitele, výborného muže Igora (mají spolu malou krásnou holčičku). Ta se svou vyřídilkou a generálskou náturou jistě pomůže a zvítězí!

Další už by měli psát mladí z tiskového týmu. Tak ode mě jen tehdy, když bude něco tak zásadního, že mi to nedá a sednu a budu psát. Ale podmínkou bude, že na to psaní najdu také čas. :-)

Text: P. Jenda Balík.

Foto: Dominik Novák

Mezititulky: redakce signály.cz