Pokračování: Střet s brazilskou policií

Nakonec jsem byl osádkou přinucen zastavit, ... Tak končilo poslední setkání nad putováním Lucky a Jendy po Riu. V minulém článku, V Riu jako doma, jsme se mimo jiné mohli dozvědět, jak je důležitá navigace, ale i to, že kolem naší farnosti jsou krásné pláže! Pokračování nás zavede do stísněných pracovních podmínek hlavního týmu, také nám ovšem odkryje konkrétnější podobu programu pro české poutníky.

Střet s brazilskou ozbrojenou policií

"Nakonec jsem byl osádkou přinucen zastavit, abychom se poradili s policisty (na jedné křižovatce byla skupina po zuby ozbrojených policistů se samopaly v ruce). Ti nám, kupodivu poradili, jak se později ukázalo, dobře, i když trochu komplikovaně. Když jsem podle jejich rady odbočil, navigace přepočítala cestu a souhlasila s nimi. Vlastně jsme pak jeli malou oklikou a po horších silnicích. Jeli jsme ale zvláštními cestami, necestami, samý náklaďák, výmoly, bahno, louže, zpomalovací asfaltové zábrany. No, chudák auto. Posádka byla trochu nervózní, já občas už také. Ale navigace stále tvrdohlavě tvrdila, že jedeme dobře a že se přibližujeme k domovu. Nakonec vše dobře dopadlo, ale byla to cesta! Kolem 23.00 jsme dorazili do Barra, poseděli u večeře, popili pivečko a šli spát."

Nález ztraceného batohu

A už zde máme čtvrtek. Byl to den, kdy se konečně dostavil batoh Lucky. Ráno jsme měli mši svatou v bytě paní Naziry, zabalili jsme se na delší pobyt mimo její dům a vyrazili opět na Rio. Tentokrát jsem nemusel řídit. Nebylo to kvůli pochybnostem o mých řidičských schopnostech, ale protože jsme měli v Riu zůstat a paní Nazira se měla vrátit domů. Vezl nás tedy nějaký pán, který se pochopitelně všude vyznal. Já se mohl po cestě v klidu věnovat modlitbě, přípravě jednání a koukání po okolí. V 15:00 jsme dorazili do organizačního centra SDM. Musím říci, že jsem byl překvapen, jak malý prostor mají. V jednom poschodí jsou v malých kancelářích, oddělených jen slabými přepážkami, jednotlivé sektory přípravy. Každá kancelář plná lidí. Všude hluk. Fronty lidí. Prostory pro návštěvy přeplněné. První jednání jsme absolvovali na chodbě, další ve stoje v místnosti (to bylo nejkonstruktivnější). Když nás pak z jedné (presscentra) dosti nevymáchaně vyhodili, měl jsem co dělat, abych jim tam do nějaké té přepážky nekop. Ale co, odpouštět se musí a cvičit se v pokoře a trpělivosti je také užitečné. Aspoň že nám komisně působící manažer presscentra laskavě nabídl setkání v jiný den, kdy se u něj objednáme. To jsme také udělali a pro jistotu mu ještě večer poslali všechny naše požadavky e-mailem. Musím říci, že těm lidem, co tam jako mravenečkové pracují, moc nezávidím. Musí to být o nervy.

Copacabana, léto a žár ...

Paní Nazira s řidičem nás již vyhlíželi. Nasedli jsme do auta a jeli na projížďku městem. Postupně jsme si prohlédli všechny pláže, na Copacabaně jsme se vyfotili, už tam budují pódium, viděli nejrůznější krásy města. Pak jsme se stavili u českého pana konzula a jeli opět do naší farnosti na jihu Ria. Tam jsme se rozloučili s paní Nazirou. Důvod byl jasný. V pátek v poledne odlétáme na víkend k moři. Pár dní prožijeme trochu v klidu. Spali jsme u rodiny Marcely. Ještě před tím jsme se zase nacpávali v jedné restauraci u pláže. Tatínek je majitel sítě obchodů a farmy. Ta rodina je super i proto, že maminka může být doma a starat se o děti a domácnost. Marcela se chystá na druhou výšku (medicinu) a její bratr Karel studuje prvním rokem univerzitu. Velice milá a věřící rodina, stylem života klasičtí lidé z velkoměsta – neustálé cestování, tatínek do noci v práci (přišel před 23:00). Prý je normální, že průměrný Brazilec stráví denně 4 hodiny v autě na cestě do práce a z práce, do školy a ze školy.

Mše do každé domácnosti

Když jsme se vyspali, měli jsme u nich doma mši svatou, za což byli velice vděčni, dali si snídani, popovídali s tatínkem a s Marcelou jsme se vydali na pláž patřící k naší farnosti. Super koupáníčko, píseček jedna báseň, vlny, sluníčko. Prostě jako v ráji.

Program jako v ráji!

Tak jsme se rozhodli, že všem naši mladých poutníkům doporučíme následovný program:

V úterý 22. 7. dopoledne odjezd na prohlídku Ria. Do noci je dost času na návrat a 4-5 hodin v dopravních prostředcích se jeden den snese. Další dny, středa až pátek, navrhujeme po dopolední katechezi a mši svaté, v klidu někde v blízké restauraci poobědvat, zajít na pláž (u bodu 12) a večer zajít na nějaký program Festivalu v blízkosti naší čtvrti. Mimo jiné v našem farním kostele bude probíhat neustálá adorace, kam lze také zajít na tichou modlitbu. Prostě se nám zdá zbytečné jezdit každý den do centra Ria, protože pak se z nás stanou ne poutníci, ale tlačící se masa v autobusech.

Naše farnost má ale výhodu, která je nad zlato: je jen kousek od místa, kde bude probíhat vigilie s papežem a závěrečná nedělní mše svatá.

 To je zatím vše o našem pobytu. Teď sedíme u našich nových přátel na břehu moře (snad nepřijde tsunami) a chystáme se k moři. Tak všem mnoho pozdravů a vzkaz: máte se na co těšit!

Autor: P. Jenda Balík