Nad plným talířem

Zde v Riu jsem jako každý účastník SDM vyfasoval v balíčku poutníka kartu na placení jídla v restauracích. Tak jsem zkusil štěstí. Šéf krásné restaurace na pláži mi řekl, že si mohu vybrat jeden druh masa a jeden druh přílohy. Zvolil jsem vepřové, jsem přeci Čech a už jsem ho několik dní neměl.

Po chvíli mi číšník donesl sice jeden druh masa a jednu přílohu, ale byla to porce jako pro dřevorubce. Dva kusy vepřového, kopu rýže a k tomu ještě talíř zeleniny. Z peněz, které byly určeny na oběd, jsem pak měl i večeři a mohl jsem v bytě naší paní hostitelky pohostit na druhé večeři ještě hladového spolubydlícího. No a penízky na večeři mám k dobru na další den. Tedy nevím, kolik tak ušetřím. Vlastně neušetřím nic, protože, co si nevyjím do neděle, propadne. V čí prospěch ale vlastně nevím.

Nad tím přeplněným talířem jsem začal uvažovat, jak je to s jídlem v současném světě. Na SDM jsem nikdy neměl hlad. Možná, že mi šlichty od nejmenované firmy někdy nechutnaly nebo jako v Madridu byly bagety včetně masové náplně s roční záruční dobou nechutné, ale hlad nebyl. V Kolíně nad Rýnem selhala logistika, takže se jídlo k nám první den nedostalo, ale ve skladu ho bylo narváno. Hlad jako vlk jsem měl v Římě na vigilii, ale to bylo proto, že jsem si omylem nevyzvedl svůj příděl. Dal mi ale najíst ze svého kolega Mirek. Prostě, hlad je na SDM neznámá veličina. Jídla je vždy tolik, že se s ním vůbec nešetří. 

Zde v Brazílii jsem od prvního dne pochopil, že musím stále myslet na to, že nemohu sníst všechno, co mi nabízí, jinak budu muset doma vyměňovat celý šatník. Stále jsme jedli, všude a při jakékoliv příležitosti. Masa hromady, výtečné ryby, zelenina a ovoce nepřeberných chutí a podob. A ty sladkosti nejrůznějších druhů! Brazilská kuchyně je výtečná. Každý den jsem zatím jedl něco jiného a vše mi chutnalo. 

Moje životní zjištění je tedy jednoduché. Jídla je všude plno. Jsem přesvědčen, že nás lidi Bůh dokáže nasytit a nemá problém s množstvím lidí! A tak se ptám. Jak je možné, že někdo ve světě umírá hlady? Jak je možné, že jsou lidé, kteří nemají vodu, aby se napili, jak je možné, že existuje taková nespravedlnost!

Zřejmě bud na vině lidská hamižnost, zisk za každou cenu, lakota a neochota se podělit. Tento veliký hřích se ale týká především těch, kteří obchodují a vládnou, protože se neřídí dobrem druhých, ale jejich jediným cílem je zisk! 

Jistěže je vhodné a nutné, abychom my sytí běžní lidé hledali možnosti, jak pomáhat hladovým. Rozhodně nám nikomu v západním světě neublíží, když budeme jíst skromněji. Avšak existuje hřích do nebe volající o pomstu a to je hřích lakoty a tvrdého srdce vůči slabým lidem. Mít moc a prostředky a zároveň nechat slabé trpět hladem! 

Papež František o tom mluvívá, ví asi proč!

Text: P. Jenda Balík

Foto: Dominik Novák